Michaela Vrbková se vrací do Mikulova s projektem, který volně navazuje na její site-specific instalaci Infraordinary z roku 2019. Ústředním prvkem instalace byly linky tvořené stavebním provázkem, které v prostoru akcentovaly a zároveň propojovaly jedinečné architektonické prvky galerijního prostoru. Toto gesto bylo redefinicí média kresby, osobním dialogem s místem a v neposlední řadě poctou všednosti.

Několik měsíců poté se naše vnímání každodennosti výrazně proměnilo. Lockdown nás donutil intenzivněji vnímat sebe, prostor a čas. Každý z nás se pak více či méně dobrovolně stáhl do vlastní ulity a pozoroval, jak pocit bezpečí pozvolna prorůstal do pocitu izolace. Michaela se v té době vrátila k několika kilometrům zářivě oranžového provázku svinutého do několika klubek. Hledala způsob, jakým recyklovat dostupný materiál a zcela intuitivně začala háčkovat. V kontemplativní technice háčkování nalezla nové využité zbytkového instalačního materiálu a zároveň další způsob transformace kresební linky do prostoru.

Soubor těchto artefaktů lze vnímat jako autorčin pokus o uchopení a vlastní interpretaci izolace. Antropomorfní objekty zakonzervované v transparentním válci levitují v pomyslném vakuu. Válec evokuje časovou schránku, která objekty chrání, ale zároveň vybízí diváka k nahlédnutí, nebo letmému dotyku. Je na něm, jestli klid vakua naruší, nebo si zachová odstup. Zda bariéru vnímá jako symbol osamocení, nebo jako útočiště. Instalaci doplňuje jedna z kreseb stejnojmenné série, v rámci které autorka motiv uzlů a smyček dál rozvíjí.

Lenore Jurkyová, kurátorka